Kdyby tento příběh byl divadlo, jako režisér bych si zvolila a na pódiu nasvítila tři postavy. První postavou je premiér Izraele Benjamin Netanjahu, druhou ministerský předseda Austrálie Anthony Albanese a třetí Ahmed Al Ahmed, trafikant a prodavač květin ze Sydney. Hned vysvětlím proč.
Útok, extremismus a politické zkratky
Střelci, kteří minulý týden zaútočili na členy židovské komunity, kteří slavii svátek Chanuka, byli napojení na ISIS, což je vojenská organizace, která má extrémistické cíle. Ano, je spojená s islámem, to víme. Problém je v tom, že premiér Netanjahu udělal ve svých vyjádřeních k této události několik závažných zkratek, které ale dělá prakticky neustále a jeho vláda také.
Netanjahu prohlásil, že Austrálie přispěla k této události a k šíření antisemitismu tím, že uznala palestinský stát. A k tomu ještě obvinil australskou vládu ze slabosti, prý “nahradila slabost slabostí a usmíření jestě větším usmířením”.
Palestinci nejsou teroristé
Proč je tento úsudek zkratkovitý? Především proto, že Netanjahu hází do jednoho pytle Palestince, ISIS a extrémisty. Čím se provinili Palestinci jako etnikum? Pouze tím, že touží po tom žít v zemi, kterou obývali odedávna a mít stejná práva jako Izraelci.
My to už víme, ale určitá část světa, a není to pouze Izrael, bez jakéhokoli uzardění ignoruje Palestince a fakt, že byli připraveni o svou domovinu a jsou z ní i dnes násilím vyháněni. A provádí dnes a denně tu stejnou zkratku. Palestinci jsou pro ně teroristé. Proč? Protože si potřebují ospravedlnit své agresivní chování vůči nim. Zejména izraelská vláda si potřebuje neustálým opakováním manter o teroristech o šíření antisemitismu ospravedlit vraždění Palestinců v Gaze a na Západním břehu.
Paměť světa a izraelský narativ
Ale kdo je tady vlastně terorista? Kdo to celé začal? Kdo přišel masově po druhé světové válce do Palestiny a začal vyhánět původní obyvatele? Kdo páchal na Palestincích masakry? Svět to zhusta neví, protože konzumuje pouze izraelský narativ o zemi zaslíbené, kterou Bůh slíbil Židům před asi třemi tisíci let, zemi, která byla pustá a prázdná, když tam Židé přišli. Což je nesmysl.
Lidé nemají paměť a jsou líní se zajímat o kontext. Stačí jim zjednodušená a černobílá verze, kterou jim servíruje Izrael: říjen 2023, útok Hamásu, zavraždění 1200 a zajmutí 200 rukojmích. Víc proizraelské zastánce nezajímá. Co se dělo předtím na tomto území, nezajímá. Že probíhaly masakry, anexe území, nezajímá. Že se izraelská vláda vyměnila, že extrémně pravicová vláda ještě posílila už tak apartheidní režim, kde Palestinci jsou občané druhé kategorie, nezajímá. Že tlak na jejich vyhánění podporuje jak slovně, tak administrativně a finančně, nezajímá.
Kdo dnes skutečně živí antisemitismus
A právě zde je nutné se zastavit u pojmu antisemitismus.
To, co dnes sledujeme ze strany sionistických lídrů a jim poplatných represivních struktur, není boj proti antisemitismu. Naopak je to jeho aktivní produkce. Je to systematická nenávist vůči Židům, kteří odmítají podporovat izraelskou genocidu, rasovou segregaci a kolonialismus. Lidé jako Netanjahu, Smotrič nebo organizace typu ADL či AIPAC šíří dezinformace, že zastávání elementárních lidských práv pro Palestince je antisemitismus. Tím masivně dehonestují a diskriminují samotné Židy, kteří se odmítají podřídit ideologii etnické nadřazenosti.
Nárůst antisemitismu, islamofobie, anticikanismu a rasismu obecně není dílem solidarity s Palestinou. Zodpovědnost nesou nacionalističtí a rasističtí ultrapravičáci: Netanjahu, Trump, Orbán, Le Pen, Wilders, Fico a také jejich domácí následovníci. Právě tito lidé dlouhodobě normalizují nenávist a zároveň se cynicky vydávají za obránce Židů. Viktor Orbán například opakovaně používal antisemitské i islamofobní narativy, a přesto patří k nejbližším spojencům Izraele v Evropě. Nic totiž není v takovém souladu se současnou politikou Izraele jako hardcore rasismus a tolerance válečných zločinů.
Izraelskému státu a jeho globální lobby nikdy nešlo o odstranění antisemitismu nebo rasismu. Šlo a jde o moc, o ospravedlnění koloniální politiky a dnes především o legitimizaci genocidy.
Albanese: rozdíl mezi slabostí a silou
Ale zpět k premiérovi Austrálie Anthony Albanese (podobnost s Francescou Albanese, zpravodajkou OSN pro Palestinu, je čistě náhodná). Premiér odmítl jakékoli spojování střelby na Bondi beach s uznáním Palestiny. „Převážná většina světa uznává řešení dvou států jako cestu vpřed na Blízkém východě,“ prohlásil Albanese. A zároveň dodal: „Mým úkolem je … jasně dát najevo, že Australané v této těžké době jednoznačně stojí za židovskou komunitou.“
Premiér Austrálie však udělal záhy po události ještě jedno důležité gesto. Přišel osobně navštívit Ahmeda Al Ahmeda, prodavače květin a Muslima původem ze Sýrie, do nemocnice. Ahmed Al Ahmed byl jedním ze statečných lidí, kteří se pokusili zabránit šíleným střelcům v zabíjení. A na rozdíl od těch dalších to přežil, i když s několika střelami do paže od mladšího z útočníků. Proto se stal hrdinou Austrálie. Premiér Albanese dal najevo vděčnost a dokázal, že nedělá rozdíly mezi Židy a Muslimy, ale pouze mezi agresory a oběťmi. Nedělá žádné zjednodušující zkratky. Neobviňuje každého Muslima z antisemitismu nebo terorismu. Pro něj je chování střelců pouze extrémem a nerozdmýchává nenávist vůči jakékoliv skupině obyvatel. Je toto známka slabosti? Naopak, toto je známka vnitřní síly. Spojovat a nikoli rozdělovat.
A co vzkázal Ahmed Al Ahmed lidem, kteří darovali peníze na jeho rekonvalescenci?
Abychom stáli při sobě, všichni lidé. A abychom zapomněli na všechno špatné… abychom chránili život.“
Škoda, že si jeho slova Benjamin Netanjahu nevezme k srdci.
