Úvod do Palestiny 1: Palestina v průběhu historie

13.11.2023

Toto je 1. část našich úvodních článků. Nabízí stručný úvod do palestinské historie až do britského mandátu Palestiny a pojednává o sionistickém hnutí.

Palestina v průběhu historie

Palestina má dlouhou a rozsáhlou historii. Oblast mezi Středozemním mořem a řekou Jordán, poprvé doložená na staroegyptských tabulkách jako Peleset před více než 3000 lety, znamenala pro mnoho různých národů mnoho různých věcí.

V průběhu věků byla Palestina domovem desítek kultur, království a říší. Od asyrské a nabatejské přes perskou a římskou -
a mnoho dalších -, z nichž každá ovlivňovala a zároveň byla ovlivňována bohatou kulturní a civilizační směsicí, která tuto oblast určovala. Tyto starověké vlivy jsou dodnes patrné v idiomech, slovní zásobě a toponymii, kterou používá původní palestinské obyvatelstvo. Dokonce i palestinské zemědělské postupy lze vysledovat až k Natufijcům - jednomu z národů, jimž se připisuje vynález zemědělství -, kteří Palestinu a úrodný půlměsíc nazývali svým domovem již 9 000 let před naším letopočtem.

Než budeme pokračovat, je důležité zdůraznit, že když mluvíme o Palestině, nemluvíme o palestinském národním státě.
Po převážnou většinu historie pojem národní stát neexistoval. Dnes je národní stát tak všudypřítomný, že si ho mnozí lidé osvojili jako něco přirozeného. Není tomu tak a měli bychom se mít obzvláště na pozoru před vnucováním našich moderních koncepcí
do kontextu, kde by byly nesmyslné. Například nutkání představovat si naše předky jako nějakou uzavřenou, přesně vymezenou a neměnnou homogenní skupinu, která má výlučné vlastnictví nad územím, jež nějak odpovídá dnešním hranicím, nemá oporu
v historii. To je bohužel základní mýtus mnoha reakčních etnonacionalistických ideologií.

Stejně jako jinde i zde v průběhu tisíciletí vznikala a zanikala království, zakládala se náboženství, vedly se svaté i nesvaté války
a národy žily, mísily se, stěhovaly a zanikaly. Jinými slovy, dějiny se děly.

Tento článek si neklade za cíl zabývat se podrobnostmi palestinských dějin, ostatně na toto téma by se daly napsat - a také byly - celé knihy. Cílem tohoto úvodu je spíše popsat politické souvislosti, které vedly k moderní palestinské otázce.

Palestina pod vládou Osmanské říše

Po rozhodující porážce Mamlúků v bitvě u Marj Dabiq (1516) se Levanta otevřela pro dobyvačná osmanská vojska. O několik měsíců později vstoupily do Jeruzaléma a zahájily jednu z nejdelších kapitol palestinských dějin, která trvala více než 400 let.

Jeruzalém zaujímal v osmanských očích důležité místo díky svému náboženskému a historickému významu. Od počátku jejich nadvlády byly realizovány rozsáhlé a velkolepé stavební projekty, které se staly základními prvky jeruzalémské architektury
a topografie, jako například pozoruhodné jeruzalémské hradby postavené Sulejmanem Nádherným.

V průběhu své historie rozdělili Osmané Palestinu do různých politických konfigurací a dělení. Poslední z nich přišlo v roce 1887, kdy byla Palestina rozdělena na 3 okresy (sandžaky): Jeruzalém, Nábulus a Akko. Jeruzalémský sandžak měl pro Osmanskou říši takový význam, že měl být spravován přímo Konstantinopolí (později Istanbulem).

V těchto třech zemích žilo v té době přibližně 600 000 obyvatel, z nichž naprostá většina byli sunnitští muslimové. Palestinští křesťané tvořili asi 10 % obyvatelstva, zatímco židovských Palestinců bylo asi 25 000 a nacházeli se především v Jeruzalémě, Hebronu, Safadu a Tiberu.

Osmanský milletový systém a jeho různé projevy poskytovaly menšinovým náboženským a etnickým komunitám určitou míru autonomie. I když tento systém trpěl vážnými nedostatky a jeho šíře a tolerance se měnila s různými správci a sociálními a ekonomickými okolnostmi, stále převyšoval otevřenou perzekuci a pogromy, které musely snášet různé náboženské skupiny
na evropském kontinentu.

Vztahy mezi četnými náboženskými skupinami v Palestině byly obecně stabilní a mírové, podpořené více než tisíciletým soužitím a společnými protivenstvími. Například nápis na Jaffské bráně v Jeruzalémě zní: "Není Boha kromě Alláha a Abraham je jeho přítel", což je poklona křesťanským
a židovským Osmanům, kteří jsou stejně jako muslimové považováni za součást abrahámovské náboženské tradice. Palestinští muslimové, což je možná jedinečné, měli také ve zvyku slavit náboženské svátky na počest proroků a svatých mužů judaismu, jako byl například Ruben, syn Jákobův. Tento postoj se rozšířil i na křesťanské Palestince, kde klíče od Božího hrobu zůstávají dodnes tradičně svěřeny muslimské rodině.

Stejně jako v každé říši, byla i zde období míru a prosperity, stejně jako období strádání a válek. Ke konci existence Osmanské říše byla ta druhá mnohem častější než ta první. S nástupem nacionalismu evropského typu
a oslabením osmanského státu se vztahy mezi jednotlivými etnickými skupinami a komunitami vyhrocovaly. Docházelo k povstáním proti osmanské nadvládě a Palestině se dokonce podařilo na hodnou chvíli získat autonomii pod vedením Dahera al-'Umara, nicméně nakonec byla Konstantinopolí potlačena. Toto napětí později ještě vystupňovala mladoturecká revoluce
a sílící snahy o turkizaci jednotlivých osmanských provincií.

Říše se nakonec po porážce v první světové válce rozpadla a různé národy, které tvořily její obyvatelstvo - některé z nich se postavily na stranu spojenců proti Osmanům -, usilovaly o nezávislost a vytvoření vlastních národních států. To by ovšem bylo zmařeno, protože národy se dostaly z nadvlády jedné říše pod nadvládu mnoha dalších.

Právě v posledních desetiletích tohoto dramatického kolapsu zaséval jistý rakousko-uherský myslitel Theodor Herzl semínka nového politického hnutí, které mělo navždy změnit palestinské dějiny.

Sionistické hnutí

Prvního sionistického kongresu, který se konal v roce 1897 ve švýcarské Basileji, se zúčastnilo více než 200 delegátů z celé Evropy. Program kongresu vyzýval k založení židovského státu v Palestině a k zahájení koordinace tamního sionistického osídlení. To by podle Herzla, zakladatele politického sionismu a předsedy sionistického kongresu, představovalo "řešení židovské otázky" a osvobodilo židovský národ od pronásledování.

Ačkoli předtím existovala další sionistická a protosionistická hnutí, která se usadila v Palestině, například Hibbat Sion, sionistický kongres byl prvním, který centralizovaně a efektivně organizoval a mobilizoval kolonizační úsilí.

Sionismus je tedy osadnicko-koloniální politické hnutí, které požaduje vytvoření židovského národního státu v Palestině
s židovskou většinou. Problémem zde ovšem je, že Palestina již byla osídlena. Otázka, co udělat s původními palestinskými Araby, oživovala většinu raných diskusí sionistického hnutí, ačkoli panovala shoda, že je třeba je nějakým způsobem odstranit, ať už dohodou, nebo silou. Neexistoval totiž způsob, jak v Palestině vytvořit stát s židovskou většinou, aniž by došlo k vážnému vysídlení většiny původního obyvatelstva.

Když sionismus nazýváme osadnickým kolonialismem, máme na mysli velmi specifický jev. Osadnický kolonialismus se
od klasického kolonialismu liší tím, že osadnický kolonialismus se pouze zpočátku a dočasně opírá o říši, která mu zajišťuje existenci. V mnoha situacích kolonisté ani nepocházejí z říše, která je podporuje, a nakonec bojují právě proti sponzorovi, který jim zajistil přežití. Další rozdíl spočívá v tom, že osadníci nemají zájem pouze o zdroje těchto nových zemí, ale také o země samotné a o to, aby si v dané oblasti vybojovali novou domovinu.

Dnešní sionisté se mohou ohradit proti tomu, že je sionismus označován za koloniální ideologii, nicméně v počátcích sionistického hnutí byla jeho existence jako forma kolonialismu překvapivě upřímná. Herzl například v roce 1902 napsal nechvalně proslulému kolonizátorovi Cecilu Rhodesovi dopis, v němž tvrdil, že Británie uznává význam "koloniální expanze":

,,Jste pozván, abyste pomohl tvořit dějiny," napsal, "netýká se to Afriky, ale kusu Malé Asie ; ne Angličanů, ale Židů. Jak je tedy možné, že se na vás obracím, když je to pro vás záležitost mimo mísu? Jak to? Protože je to něco koloniálního."

Vladimír Jabotinskij v eseji nazvaném Železný zákon (1925) uvedl, že:

,,Dobrovolné usmíření s Araby nepřipadá v úvahu ani nyní, ani v budoucnu. Chcete-li kolonizovat zemi, v níž již žijí lidé, musíte pro ni zajistit vojenskou posádku nebo najít nějakého boháče či dobrodince, který vám posádku poskytne.
Jinak - nebo jinak - se své kolonizace vzdejte, neboť bez ozbrojené síly, která fyzicky znemožní jakýkoli pokus tuto kolonizaci zničit nebo jí zabránit, je kolonizace nemožná, ne obtížná, ne nebezpečná, ale NEMOŽNÁ!... Sionismus je kolonizační dobrodružství, a proto stojí a padá s otázkou ozbrojené síly. Je důležité... mluvit hebrejsky, ale bohužel ještě důležitější je umět střílet - jinak s hrou na kolonizaci končím."

Tyto citáty jsou pouhou špičkou ledovce, ale abyste si nemysleli, že vybíráme třešničky a pasáže vytržené z kontextu, zveme vás k přečtení jejich originálních textů. Existuje jen tolik mentální gymnastiky, kolik můžete provést, abyste se pokusili najít jiný význam věty "Sionismus je kolonizační dobrodružství".

Abychom tuto myšlenku posunuli ještě dále, první založená sionistická banka se jmenovala "Židovský koloniální trust" a celé snažení podporovaly "Palestinská židovská kolonizační asociace" a "Kolonizační oddělení Židovské agentury".

Bylo jen otázkou času, kdy sionistické hnutí začne do Palestiny vysílat osadníky a vytvářet si tam zázemí s cílem ovládnout celou Palestinu. Porážka Osmanské říše v 1. světové válce a získání Palestiny jako britského mandátu pro ně znamenaly skvělou příležitost, která jim umožnila tyto cíle naplnit. Tomu se budeme podrobně věnovat v dalším úvodním článku.

Mandát Palestiny

Po porážce v 1. světové válce byla Osmanská říše rozpuštěna a její regiony byly rozděleny mezi různé evropské koloniální mocnosti. V Levantě připadly Palestina a Jordánsko pod mandát Britů, zatímco Sýrie a Libanon pod mandát Francouzů. Britové vstoupili do Jeruzaléma v roce 1917 a Palestina se oficiálně stala mandátem v roce 1922.

Palestina byla považována za mandát třídy A, což znamenalo, že disponovala dostatečně vyspělou infrastrukturou a správními schopnostmi, aby mohla být považována za prozatímně nezávislou, ačkoli měla být stále pod kontrolou spojeneckých sil, dokud nebude považována za připravenou
k úplné nezávislosti. K tomu samozřejmě nikdy nedošlo.

Mandát Palestiny poskytl sionistickému hnutí skvělou příležitost k dosažení jeho cílů. Britové byli k sionistickým cílům mnohem vstřícnější než Osmané a již dříve vydali Balfourovu deklaraci, která slibovala zřízení "národního domova pro židovský národ" v Palestině:

,,Vláda Jeho Veličenstva se příznivě dívá
na zřízení národního domova pro židovský lid v Palestině a vynaloží veškeré úsilí, aby usnadnila dosažení tohoto cíle, přičemž se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva stávajících nežidovských komunit
v Palestině nebo práva a politické postavení, které mají Židé v jakékoli jiné zemi."

Navzdory vznešeným slovům lorda Balfoura není koloniální říše masakrující lidi po celém světě vedena altruismem. Britové neměli skutečné sympatie k osudu historicky utlačovaného židovského národa; v sionistickém hnutí spatřovali spíše mechanismus, jehož prostřednictvím lze realizovat britské zájmy v Levantě a Suezu.

Sionistické hnutí, povzbuzené Balfourovou deklarací a britskými guvernéry, kteří ho podporovali, zvýšilo své kolonizační úsilí
a vytvořilo v Palestině prozatímní protostát v rámci státu, nazývaný Jišuv. I když vztahy Jišuvu s Brity měly své vzestupy a pády, Britové poskytovali sionistům výslovnou i tichou sponzorskou podporu, která jim umožnila prosperovat. Mezitím tvrdě potlačovali jakékoli palestinské hnutí nebo organizaci a zároveň zavírali oči před sionistickou expanzí, která do konce mandátu umožnila dobytí a masové zničení stovek palestinských vesnic a čtvrtí.

To jsou okolnosti a události, které nakonec vyvrcholily založením Izraele prostřednictvím etnických čistek Palestinců a vymazáním jejich společnosti. Další článek se zaměří na sionistické aspirace, rozdělení, poslední roky mandátu Palestiny, válku v roce 1948
a Nakbu, prvotní hřích vzniku Izraele.


Vytvořte si webové stránky zdarma!